Je ze mě řidička!

Po dlouhých třech letech jsem si konečně řekla, že právě teď přišel ten čas, kdy bych si měla zařídit řidičák. Celé roky jsem to neustále odkládala, protože jsem před řízením měla vcelku velký respekt a říkala jsem si, že řidičák zatím nutně nepotřebuji. Letos jsem si ale začala čím dál víc uvědomovat, jak budu v budoucnu řidičák opravdu potřebovat, abych se bez cizí asistence dostala tam, kam budu zrovna chtít. Řekněme si popravdě, že neustále někoho prosit o odvoz nebo jezdit v autobuse či vlaku, není ideální řešení na celý život. Začínala jsem také přemýšlet nad situacemi, kdyby se náhodou něco stalo a já bych ji nemohla nijak vyřešit, protože bych si nemohla sednout za volant. Tímto jsem se konečně dokopala k tomu, že jsem si v červnu začala vyřizovat přihlášku do autoškoly u nás v Aši.

Hledání autoškoly bylo trochu komplikované, protože jsem vše potřebovala stihnout do začátku září, jelikož jsem druhou neděli v tomto měsíci odjížděla do Prahy na praxi. Původně bylo v plánu, že bych si vše vyřídila v Praze, ale kvůli svému klidu a hlavně více volného času jsem se rozhodla, že vše absolvuji v našem městě. K mému štěstí jsem našla autoškolu, která mi se vším vyhověla a ihned jsme si domluvili všechny jízdy a termín zkoušek. Autoškolu jsem začala navštěvovat od začátku července, kdy jsem chodila na pár hodin teorie. Od srpna jsem začala chodit na jízdy. První jízdy byly zvláštní, měla jsem před tím obrovský respekt. I když jsem řízení párkrát zkoušela s Ondrou a přibližně jsem věděla, co kdy mám dělat, byla jsem i tak pekelně nervózní, že mi to vůbec nepůjde. 😀 Samozřejmě první jízdy byly totální katastrofa! Bylo pro mě dost těžké soustředit se na řízení, vnímat okolí, značky a hlídat lidi, kam jdou, aby vám náhodou nevběhli do silnice. Na každou jízdu jsem chodila vynervovaná, protože pan instruktor se občas uměl pěkně rozčílit a nebál se křičet. Jednou jsem dokonce byla tak naštvaná, že jsem mu po celou dobu jízdy odpovídala jen „hm“. Tohle byla jediná jízda, kdy jsem toho měla plný kecky a chtěla jsem domů. 😀 Ale jakmile jsem měla polovinu jízd za sebou, vše se začalo lepšit a už jsem nad tím řízením ani nepřemýšlela. Člověk se vše naučí tak, že už to dělá automaticky. Dokonce jsem začínala i poznávat, kdy motor začal řvát a bylo potřeba přeřadit. A to jsem si na začátku jízd říkala, že tohle jako ženská nikdy nepoznám. 😀

Čím dřív se ale blížili zkoušky, tím jsem si víc uvědomovala, jak bylo dobře, že na mě pan instruktor občas zakřičel. Díky tomu jsem si svoje chyby opravdu pamatovala a příště už je nedělala. Nakonec na pana instruktora ráda vzpomínám, protože s ním byla i sranda a opravdu mě vše dobře naučil. 🙂

Ze zkoušek jsem byla už měsíc dopředu nervózní, to jsem klasická já. Představuji si ty nejhorší scénáře a akorát si vše dělám horší. Hlavně jsem se obávala toho, že vše nedám na poprvé a budu muset na zkoušky dojíždět ještě z Prahy. Což by mi zrovna do mých plánů moc nesedělo… Teorii jsem si procvičovala na testech, ty jsem si neustále projížděla. Škoda, že se takto nedají natrénovat i jízdy. Ovšem na poslední hodině jsem byla s mým řízením opravdu spokojená a dokonce jsem dostala pochvalu od pana instruktora a také mě podpořil, že pokud takto budu jezdit i při zkouškách, tak to mám v kapse. Ovšem pokud tento blog sledujete již delší dobu, víte, že já se nervuji opravdu ze všeho a nic mě jen tak neuklidní. 🙂

V den D jsem raději ani nesnídala, protože by se to nejspíš všechno vrátilo zpátky ven. Tohoto rozhodnutí jsem ale později litovala, protože jsme na testy čekali přes dvě hodiny. Dlouho trvalo, než se vyřídil zápis z občanských průkazů a vše se muselo připravit. Jako naschvál se ještě objevila komplikace, kdy si pan komisař popletl mou občanku s jednou slečnou a bylo mi oznámeno, že nejsem evidovaná na městském úřadu a nemůžu ke zkoušce. Což bylo dost zvláštní, když jsem v Aši už od narození. Po několika minutách napětí a stresu jsem se dozvěděla, že evidovaná není slečna, se kterou si mě pan komisař spletl. Tohle se prostě může stát jenom mně. 😀 Nakonec, když už nás pustili k počítačům, jsme se mohli pustit do dlouho očekávaných testů. S odpověďmi jsem si byla jistá, u žádné jsem se nepozastavila, že bych nevěděla odpověď. Po kliknutí na ukončení testu se mi objevil výsledek, kde svítil krásný nápis „prospěla“. Chtěla jsem test na 50 bodů, no nakonec jsem to zvládla na 48, nevadí. Mám stejně bodů, jako měl tenkrát Ondra, když dělal zkoušky on. 😀

Po testu jsme se měli dohodnout, kdo půjde jako první na jízdy. Jelikož jsem v tomhle sebevrah a chci mít všechno rychle za sebou, přihlásila jsem se, že chci jít jako první. Naštěstí se se mnou nikdo o toto místo nepral, za což jsem byla opravdu ráda.

Po popsání kontroly auta před jízdou jsem si konečně sedla za volant. Začala jsem popisovat, co vše si musím po nastartování připravit. Poté jsem ohlásila, že jsem připravena k jízdě. „Ne, to nejste“, odpověděl mi pan komisař. V ten moment jsem si chtěla zanadávat. Zapomněla jsem říct, že kdybych byla mimo město, zkusím klakson a kdyby pršelo, zkusím stěrače. Nakonec jsem si naštěstí vzpomněla, že jsem tohle neřekla a napravila jsem to. Poté jsme mohli konečně vyjet.

Jakmile jsem vyjela z parkoviště, překvapivě ze mě spadl všechen stres, který se za celý den ve mně nastřádal. Řídila jsem tak, jako jsem řídila poslední jízdy s instruktorem. Vnímala jsem pokyny, které mi pan komisař říkal, hlídala jsem si zrcátka, zastavovala na přechodech, kde stáli chodci, zaparkovala jsem, rozjela se do kopce. No musím říct, že jsem byla na sebe pyšná. Během jízdy mě komisař na nic neupozornil, což bylo dobré znamení! Při řízení jsem se cítila uvolněně a nakonec jsem si tu jízdu i užívala. 🙂 Po jízdě jsem zastavila a čekala na hodnocení. Několik minut bylo ticho, ovšem když pan komisař promluvil, měla jsem obrovskou radost. Dostala jsem dokonce i pochvalu, že jsem řídila moc hezky a jsem rozhodně připravená řídit sama. Prospěla jsem, jupí! Po měsíci snažení a nervech je ze mě oficiálně řidička.

Samozřejmě jsem teprve začátečník a mám se pořád co učit. Zkušenosti nasbírám až časem, kdy budu jezdit pravidelně. 😀 Ale už teď se těším, až budu zase jezdit. Je to zvláštní si teď uvědomit, že už nepotřebuji někoho, kdo by mě musel někam odvézt. Prostě si můžu půjčit auto, sednout si za volant a dopravit se tam sama. Pro mě je to další splněný cíl, který se bude vždycky hodit. 🙂

Každopádně zkušené řidiče budu ještě chvíli využívat jako spolujezdce, abych se cítila ze začátku v autě lépe, když vedle mě bude sedět někdo zkušený a kdyby náhodou cokoliv, poradí mi. Dokonce nám tohle poradil i sám komisař.

A jak jste na tom vy? Máte už také řidičák nebo se na něj teprve chystáte?