5 dní v přírodě

Červen 11, 2016Šárka
Letos nás se třídou čekal turistický kurz, který jsme prožili v Penzionu Filip na Stříbrné. Ušli jsme přibližně 66km po Krušných horách. Rozhodně to byl skvělý zážitek.

V pondělí ráno jsme se všichni sešli na vlakovém nádraží a pokukovali po lidech z ostatních tříd, kteří jedou s námi. Cesta nebyla extrémně dlouhá, jeli jsme přibližně hodinu. Jakmile jsme dorazili do penzionu, rozdělili jsme si pokoje. Jelikož nás holek bylo mnohem více, než kluků, musela jsem s holkama na patro ke klukům. Dostali jsme pokoj, který byl nejvíce vzadu, a který byl především nejvíce nejstudenější. Já, která jsem zmrzlá i při 30°C, dostanu takový pokoj. Rychle jsem si šla do vedlejšího pokoje pro volnou deku, jinak bych večer umrzla. Jinak byl pokoj vybavený moc hezky, akorát problém mi dělala sprcha, která byla moc nízká a mně vykukovala hlava (problémy vysokých).  
Jakmile jsme si vybalili věci a zhodnotili, že jsme ubytovaní, vyrazili jsme na naši první procházku. Protože to byla naše první cesta, nevydrželi jsme moc dlouho a po hodině jsme si začali stěžovat, že je to moc kopců. Nakonec jsme to všichni zvládli a byli pyšní, že máme za sebou přibližně 15km. Především jsme si ale oddychli, že nás nezastihl déšť, jelikož celou cestu se nad námi blýskalo.
V penzionu na nás čekala večeře, po které jsme večer hráli ještě pár her venku. Já jsem se rozhodla pro badminton, kterého jsem se nakonec držela skoro celý týden.
Večer nastali první komplikace jménem jídlo. Všichni měli hlad a nikdo nic neměl. Nezbývalo nám nic jiného, než to přežít do rána.
 
První noc nebyla špatná. Až na to, že jsem měla s Aničkou manželskou postel a večer mi moje dočasná manželka zalehla ruku. Naštěstí jsem ji v klidu probudila a mou ruku si zachránila. 
Na snídani jsem se extrémně těšila a pořádně se nacpala. Bylo mi totiž jasné, že s jídlem to bude velmi těžké. Obchod byl hodinu od penzionu a měli jsme tam jít jen ve středu. Proto pro nás žrouty nastal boj o přežití.
Po snídani jsme hráli hry na zahradě a nebo jen tak odpočívali. Na obědy jsme se celkem těšili. Snědli jsme i to, co nám nechutnalo.Co jsem si opravdu oblíbila, byly polévky, které měli vážně dobré.
Na 2 hodinky nám dali možnost si po obědě odpočinout. Později naše cesta vedla na skalní města. Až nahoru jsem se neodvážila jít, jelikož mám docela strach z výšek. Jinak mé nohy už si postupně zvykali na tyhle dlouhé chůze.
Ve středu nás konečně čekal obchod s nějakým jídlem. Naše představy byly ale bohužel moc růžové, než jaká byla realita. Všichni jsme očekávali nějaký pořádný velkoobchod. Avšak na nás čekala něco jako večerka v malé vesničce, kde skoro nic neměli. Koupili jsme si zmrzlinu a na víc jsme si netroufli. Naštěstí jsme se později dostali i do obchodu na hranicích u Německa. Tam toho měli o něco více. Nakoupili jsme zásoby, a byli jsme spokojení.
Ve čtvrtek nás čekala nejdelší cesta za celý týden. Čekala nás dlouhá chůze na Špičák. Cesty jsem se hodně bála a čekala jsem hodně kopců, ale výsledek mě mile překvapil. Všechno se to dalo v pohodě zvládnout a naše cílové místo mi vyrazilo dech. Na místě na nás čekal roztomilý altánek s knížečkou na podpisy a především úžasný výhled. Kdybych tam byla sama, nebo jen s pár lidmi, dokázala bych tam zůstat klidně celý den. Proto mě mrzeli některé komentáře ostatních spolužáků, kteří se ptali, jestli jsme šli takovou dálku kvůli téhle hovadině.

V pátek nás už čekalo jen balení a úklid. Musím říci, že jsem si těchto 5 dní hodně užila. Sice se událo pár hádek, které mě mrzeli, ale tohle se moc ovlivnit nedá.
Když si uvědomím, že tohle byl poslední velký výlet s mojí třídou, tak mám takový zvláštní pocit. Je škoda, že už se takhle na pár dní nikam nedostaneme.

Komentáře (9)

Okomentovat

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Předchozí článek

Cestování do Prahy

Červen 5, 2016

Další článek

Červen 016

Červen 28, 2016