WOODNOTE

Tak dlouho jsem si přála, až jsem to nakonec našla na Vánoce pod stromečkem. A co vlastně? Tyto dva překrásné řetízky s medailonky. Celý rok jsem básnila o tom, jak bych si přála nějaký výjimečný řetízek, háček byl v tom, že jsem stále nevěděla jaký. Měla jsem představu o malém medailonku. Později jsem zjistila, že se na tyto medailonky dají vygravírovat motivy, takže jsem začala hledat, kdo toto nabízí. V Česku takových výrobců moc není, ale nakonec jsem narazila na Sparkle moments. V ten moment jsem dala typ Ondrovi a vše ostatní už nechala na něm. O Vánocích jsem se dočkala mého vysněného řetízku a začala jsem ho s hrdostí nosit.

Přála jsem si dva řetízky, jelikož jsem si v poslední době oblíbila, když jsou řetízky takto vrstvené. Na medailonky jsem chtěla nějaké osobní gravírování a nakonec to vyhrála Ondrovo iniciála se srdíčkem, na druhém medailonku to vyhrála vlna. Oba obrázky pro mě mají určitý osobní význam. Řetízky moc ráda nosím, pečlivě se o ně starám a už si ani neumím představit, že bych je neměla. :)

Původně Ondra objednal vintage zpracování, které se bohužel po čase slouplo. Následně jsem kontaktovala Elišku, která řetízky vyrábí, abychom tuto nemilou věc vyřešili. Eliška byla ochotná, poradila mi, jak se zbavit vintage zbarvení co nejopatrněji, aby se medailonky nepoškodily a samozřejmě se mi omluvila za tuto nepříjemnost. Byla jsem totiž první, která vintage zpracování chtěla, a tak nevěděla, že se toto může stát. Já to beru jako pozitivum, protože Eliška následně vintage zpracování odebrala z nabídky, aby se tato nemilá věc nestala někomu jinému. Takže jsem vlastně pomohla a to mě těší. Navíc medailonky vypadají nádherně i bez vintage zbarvení, no ne? :)

Určitě všem výrobky od Sparkle moments doporučuji, jsem si jistá, že v budoucnu neodolám a objednám si něco dalšího z nabídky. Tímto děkuji Elišce za vyrobení mého osobního řetízku, je kouzelný.

A děkuji především Ondrovi za tento krásný dáreček, který teď můžu nosit a chlubit se, jak mám milého a pozorného přítele. Děkuji ti, tak moc to pro mě znamená.

1 komentářů

Když jsem na maturitním plese stála v šatně a vnímala všechen ten ruch, všimla jsem si, jak v ten večer každý na své spolužáky zapomněl a byl si jen tak za sebe. Byl tam se svou rodinou a své okolí ze školy nikdo neřešil. Říkala jsem si, proč to takhle nebylo celé 4 roky? Proč si každý nehleděl svého? Zároveň jsem při tom pozorování byla ráda, že už mě čeká jen pár měsíců na této střední škole a konečně z ní odejdu. Věděla jsem, že nebudu všude vykřikovat, jaká skvělá škola to byla, protože byla pravý opak.

Pamatuji si své dojmy z prvního školního dne při nástupu na střední. Ve třídě mě při odchodu zastavila jedna holka, která se mi smála za to, že jsem zamlklá a vypadám vystrašeně. Na první pohled mi bylo jasné, že ona bude mít ve třídě brzy takové to "hlavní" slovo a půjde ji vždy slyšet. No a nemýlila jsem se, bylo to tak. Díky ní a jejím kamarádkám se celé roky řešily jen šikany. Jakmile k nám nastoupil někdo nový, automaticky si na něm zasedli. Nebyla to žádná fyzická šikana, byla to psychická šikana, kdy na určitého člověka furt něco pokřikovali a jakmile daný člověk něco řekl, oni měli hned připomínky.

Naše třída totiž byla složená ze dvou oborů. Knihovníci a kosmetičky. Musí být všem jasné, že tahle kombinace nikdy nepůjde dohromady a vždy bude nějaký problém. Knihovníci jsou zamlklí introverti a většinou na sebe neupozorňují. Kosmetičky jsou pravý opak. Vždy se ozvou, na všechno mají připomínku a většinou mají nos nahoru. Samozřejmě u nás to nebylo jinak. Jelikož my knihovníci jsme nikdy problémy nedělali a byli jsme většinou chváleni, kosmetičky na nás brzy začali žárlit a ihned se objevily urážky a pomluvy. Z tohoto důvodu jsem ráda, že už v takové třídě nemusím sedět každý den. Jediná moje záchrana byla ta, když jsme měli hodiny jen my knihovníci. Byl klid, žádný hluk a žádné konflikty.

Další věcí, proč jsem byla ráda, že konečně odcházím, bylo vedení školy a intru. Po prvním roce, co jsem na intru pobývala se na pozici hlavní vychovatelky dostala ta, se kterou jsem si prostě nesedla. Proč? Protože se mi v prvním ročníku hrabala ve skříni, kdy jsem nebyla přítomna na pokoji ani v budově. Další věcí je internet, kdy jsme měli studijní hodinu a oni internet vypnuli. Ovšem tohle je trochu nemilé, když máte odevzdat úkol na internetu do hodiny, kdy končí studijní doba. Po poprosení, zda by na chvíli internet nemohli zapnout, mi bylo odpovězeno s úsměvem slovíčko ne. Tudíž jsem úkol nemohla odevzdat a ve škole jsem následně musela řešit něco, za co jsem nemohla. V následujících letech se díky paní vychovatelce nemohlo na chodbě ani zakašlat. Při studijní době seděla na chodbě a hlídala, kdo kam jde. Jakmile se někdo uráčil jít na záchod, odměnou mu bylo seřvání, že má zalézt do pokoje. Během studijní doby se nemůžete sprchovat a ani si zajít do kuchyňky pro jídlo. Vše bylo zamčené a klíčky vám paní vychovatelka nedala.

Vedení školy bylo také záživné. Paní ředitelku jsem za celé 4 roky viděla asi jen 3x. Jednou první školní den, pak na maturitním plese a u maturity. Jinak vše zařizovala paní zástupkyně. Při zařizování maturitního plesu jsme neměli volnou ruku, protože škola má očividně nasmlouvaného určitého moderátora a kapelu. Jakmile jsme si vybrali někoho, koho bychom chtěli, řekli nám, že už je domluven jejich moderátor. Nikdo z nás studentů ho ale nezařizoval. Na výzdobu sálu jsme dostali také přiřazené aranžéry, kteří se učí na naší škole. Mysleli jsme, že bychom tedy mohli dostat alespoň nějakou slevu, když je to v rámci školy. Slevu jsme nedostali a ještě k tomu vše udělali špatně. Špatně napsali třídy, špatně udělali letáčky a vše nakonec předělávali na poslední chvíli. Předělali to tak, že se to snažili ručně vše přepsat a to bylo tak vše.

Všechen čas na této škole je věnován Veletrhu fiktivních firem. Škola nežije ničím jiným. Všechny třídy jsou nucené se na tento veletrh jít společně podívat. Jelikož nám ve 4. ročníku byly všechny výlety zakazovány, protože jsme maturanti a máme se učit, chtěli jsme dobrovolně zůstat ve škole a učit se, místo toho, abychom šli na veletrh. Bohužel vedení tohle vzalo jako provokaci, a tak jsme ráno museli na veletrh a odpoledne jsme měli odpoledku.

To mi vlastně připomíná, jak jsme každý rok chodili za vedením, že bychom my knihovníci chtěli na veletrh knih, protože kosmetičky každý rok jezdili na své veletrhy a my jako knihovníci jsme ke svému oboru nikam nejezdili. Ani jednou naše žádost nebyla povolena. Avšak co se ke mně doneslo, letos knihovníci konečně jeli. Takže jsem ráda alespoň za své mladší spolužáky, že se tam dostali. To já letos pojedu na veletrh knih poprvé a sama, bez pomoci naší střední školy.

A takový je názor na mou střední školu. Samozřejmě ve škole byli úžasní učitelé, kteří mi do života dali mnoho rad, byli bezvadní a měla jsem je moc ráda. Na intru byly také vychovatelky, na které vzpomínám ráda. Ve třídě jsem měla sice pár, ale zato pravých kamarádů, kteří při mně stáli a zpříjemňovali mi dny ve škole. Ale není to období, na které budu ráda vzpomínat.

12 komentářů

To by nebylo pořádné ukončení roku bez článku, ve kterém shrnuji pár událostí, které si mi za celý rok staly. Ať už ty dobré nebo špatné.

Pro mě byl rok 2018 plný změn, samozřejmě těch příjemných. Byl to skvělý rok a já doufám, že takový bude i ten následující.

Co se tedy v průběhu roku stalo?

Úspěšně jsem udělala maturitu.
S Ondrou jsme jeli na náš první výlet a podívali jsme se na několik míst v Německu a u nás v Česku.
Oslavili jsme s Ondrou jeden rok spolu.
Užila jsem si svůj maturitní ples.
Úspěšně jsem se dostala na Karlovu Univerzitu.
Přečetla jsem spoustu knih. Zase.
Přestěhovala jsem se do Prahy k Ondrovi.
Konečně jsem odešla ze třídy, ve které byla samá faleš a přetvářky.
Snažila jsem se trochu předělat byt v Praze podle sebe.
Také jsme poprvé společně s Ondrou malovali. Oba dva jsme přežili.
S Ondrou jsme se taky párkrát pohádali. Většinou kvůli mým náladám, ale nebylo to nic vážného a všechno bylo brzy zase v pohodě.
Letos jsem na brigádě byla 3 měsíce. V minulých letech jsem vždy chodila jen na jeden měsíc.
Jeli jsme na Létofest.
Skoro půl roku jsem Ondrovi básnila o řetízku s medailonkem. Nakonec jsem ho od něj dostala k Vánocům a je to něco, co je pro mě hodně důležité a osobní.
Opět jsem prodělala spoustu nemocí. Reaktivovaná mononukleóza se objevila před maturitou. Letos jen dva záněty močáku, což je pro mě po předchozích zánětech úspěch. A vlastně taky nějakej zánět žaludku.
Ten zánět žaludku mi taky připomíná, že jsem se na ty prášky lehce opila. Nakonec mi bylo ráno tak špatně, že jsem se od té doby neopila a ani po tom netoužím. Takže jsem teoreticky začala abstinovat. :D
Konečně jsem si udělala vlastní doménu mého blogu.
Vznikl nový vzhled blogu.
Vytvořila jsem si vlastní online portfolio.
Opět jsem měla příležitost zapojit se do spoustu skvělých spoluprácí.
Řídila jsem poprvé auto. S Ondrou. A asi to bylo i naposledy, nemám na to talent. :D
Vymyslela nový projekt, který vám představím v novém roce.

Závěrem bych vám všem chtěla popřát úspěšný start nového roku. Do komentářů mi můžete napsat, jaký byl váš rok 2018. :)

2 komentářů

Chtěla jsem na můj blog přinést takovou malou novinku. Tou novinkou jsou rozhovory, které budu dělat s lidmi, kteří mě zaujali, motivují mě a dle mého názoru si zaslouží větší pozornost. Ráda bych vám tyto osoby představila blíže, proto mám připraveno vždy několik otázek, kde se o nich dozvíme více.
Jako první osobu pro rozhovor jsem si vybrala mou kamarádku, která se začala věnovat handpoke tetování. Její tvorba se mi moc líbí, proto jsem si ji vybrala pro můj první rozhovor.
Doufám, že se vám takový typ článku bude líbit. Rozhodně mi zanechte váš názor v komentářích. Teď už se ale pojďme podívat na všechny ty otázky.

Míšo, my jsme se spolu několik let neviděli, a tak mě nejvíce zajímá, jak jsi se vlastně dostala k tetování a proč jsi začala tetovat?

V první řadě bych ráda poděkovala za možnost udělat s tebou tento rozhovor.
Cest vedoucích k tetování bylo mnoho, od dětství jsem pořád po sobě, po někom nebo někde čmárala a na střední jsem maturovala z výtvarky, takže jsem se pořád motala kolem umění. Teď ale na vysoké škole studuji dějiny a začala jsem pociťovat, že mi něco chybí. A protože sama pár tetování mám, napadlo mě, že to vůbec není špatný nápad se do toho pustit. Vybrala jsem si handpoke, tedy ruční techniku, kdy moje ruka ovládá tetovací jehlu, bez tetovacího strojku. Mám tak možnost se výtvarně „vyřádit“ na návrhu a následně i na něčí kůži. Je pro mě čest, když si člověk vybere můj návrh a ještě si ho ode mě nechá zvěčnit na celý život. Je to krásná práce a jsem ráda, že jsem toto rozhodnutí udělala.

Kdo byla taková první "oběť" - jestli to tak mohu nazvat - pro tvé první tetování?

Možná to pro někoho bude překvapivé, pro někoho ne, ale byl to pomeranč. Jenže po dvou počmáraných pomerančích jsem věděla, že chci víc, takže trefnější by bylo napsat, že mou první obětí byl můj přítel. Byl to dost velký motiv a trefili jsme se s umístěním na jeho citlivější místo, takže to trvalo tenkrát několik hodin a asi pro nás oba to byl boj. Ale úspěšně jsme došli do cíle. Vážím si toho, že mi dal možnost se realizovat, že při mně stojí a podporuje mě v tom, co dělám, jinak bych to konečné rozhodnutí o tom, jestli budu tetovat nebo ne, asi nedotáhla do konce.

Dle fotek na instagramu jsem si všimla, že máš za sebou už spoustu tetování. Jaké motivy tetuješ nejraději a jaké nejzvláštnější tetování jsi kdy udělala?
Nejraději mám přírodní motivy kombinované s tečkami rozmístěnými okolo či uvnitř obrazu nebo obrazy složené jen z teček (dotwork). Abych byla přesnější ohledně přírodních motivů, ráda dělám květiny, o kterých se snažím zjistit co nejvíce, abych lidem mohla říct, co květina značí, co by mohla člověku do života přinést apod. Ale zabývám se i např. tématikou hor. A něco, co je z úplně jiného soudku, nevadí mi ani linework portréty nebo reprodukce uměleckých děl, přičemž nejoblíbenější umělec je pro mě určitě Vincent van Gogh. Za nejzvláštnější tetování považuji to, které mě teprve čeká. Zvláštní není tématem, ale spíše svou podstatou. Moje dvaasedmdesátiletá babička se ke mně chystá na své první tetování (na zápěstí bude krásná slunečnice). Takže tahle situace je pro mě velmi zvláštní, neboť se jí nikdy tetování nelíbilo, a už vůbec se jí nelíbilo, že bych něco takového měla dělat já. Ale z lásky člověk dělá různý věci ne?

Je mi jasné, že na tvém těle nějaké tetování určitě také najdeme. Kolik jich máš a jaký mají pro tebe význam? Tetovala ses sama?
Tetování mám zatím tři. Všechny pro mě mají velmi osobní význam, ale přeci jen můžu pár obecnějších věcí prozradit. Moje první tetování je pro mě připomínka mé duševní síly. Vždy, když mám pocit, že něco nezvládnu, tak se na to podívám a vím, že všechno překonám a zvládnu. Další důvod, proč toto tetování mám je možná trochu zvláštní. Neměla jsem nikdy ráda svoje lýtka, a tím, že je mám potetované, jsem našla lásku i sama k sobě. Další dvě tetování poukazují na určité části mého života, se vším, co ta doba znamenala. Je to pro mě vyrovnání se sama se sebou a s rozhodnutími, které jsem kdy udělala.

Kde tě zájemci o tetování můžou najít?

Tetuji v krásném západočeském městě Plzeň, přičemž nejlepší domluva je přes email (holkastkanickou@gmail.com) nebo instagram (holka_s_tkanickou).

Jak reaguješ na to, když někdo přijde s návrhem, který už někdo má? Vím, že většina tatérů taková tetování odmítají udělat, protože raději dělají originální návrhy. Jak to máš ty?

Zpočátku jsem kývla na znak nekonečna, i když jsem se zařekla, že přesně touto cestou jít nechci. Ale brala jsem to jako sbírání zkušeností, a tak jsem do toho šla. I teď občas udělám motiv, který mi úplně třeba tématikou nesedne, ale ohrazuji se proti kopírování něčí práce. Nevadí mi, když mi klienti pošlou obrázek jejich představy, ale vždycky budu dělat práci, která bude moje a bude odpovídat tomu, kam chci směřovat. V podstatě komunikace probíhá tak, že si s klientem promluvím o jeho představách a ty následně vypracuji ve stylu, který dělám. Následně pak řešíme a dolazujeme detaily.

Myslíš si, že je v dnešní době těžké zaujmout jako tatér? Mně osobně přijde, že tatéru je v poslední době opravdu spousty.

Je to pravda, tatérů je dost, ale nemyslím, že je to špatně. Někdy mě spíš mrzí, když tatéři nestojí při sobě, ale jdou proti sobě. To je velká škoda. Jak zaujmout? Páni, to mě trochu zaskočilo. Já to vlastně nevím. Jsem dost svéhlavá, takže si dělám co chci, a pokud se to líbí i ostatním, tak jsem velmi polichocena. Spíše se snažím lidi inspirovat, pomoct jim se realizovat.

Svou novou rubriku s rozhovory jsem založila s cílem, že bych ráda své čtenáře inspirovala a ukázala jim méně známé, ale přesto pro mě zajímavé osoby. Tímto rovnou navazuji na mou poslední otázku, kdo je pro tebe inspirací?

Pokud se budeme bavit o inspiraci v tetování, tak tady je pár odkazů na skvělé umělce. (IG: tealeigh, nigrumlunatattoo, pontotattoo, …) Pokud ale budeme brát inspiraci v mém osobním životě, tak je to jednoznačně můj přítel. Myslím, že pokud má člověk svobodu a prostor pro přemýšlení, tak se před ním budou otevírat další a další dveře. Tímto způsobem bych mu ráda poděkovala.

-Děkuji, inspiruješ mě každý den, každým slovem, každým pohledem, děkuji.-

Pokud dovolíš, tak bych ráda čtenářům předala takovou malou radu, když už náš rozhovor končí. Otevřete prosím oči, vše, co je kolem vás, může být inspirací. Otevřete prosím oči a mysl. Ať už děláte cokoliv. Mám trochu totiž obavu z cesty, kterou si lidstvo vybralo, jsme často bezohlední a sobečtí, přestáváme dbát na přírodu, na to, co nám dává život. Tak se prosím inspirujte, usmívejte se, dělejte věci, co vás naplňují. Jsme to totiž my, kdo plodí zlo. Tak už dost. :)

Děkuji za rozhovor a za tvůj dodatek. Přeji ti mnoho úspěchů. :)
Také děkuji a přeji to samé. :)

1 komentářů

2 komentářů

Šárka / 20

Kontaktovat mě můžeš na

Sledovat přes e-mail

Kolik vás tu už bylo

Štítky

Moji čtenáři