Pět pražských dní v bolestech

By Šárka K. - října 10, 2017

 „Spisovatele tvoří zkušenosti.“ - přesně tahle věta mi zněla v hlavě, když jsem se snažila nemyslet na bolest, která se mě držela několik dnů. 
A jak jsem se vlastně k této myšlence dostala? Díky Ondrovi. Když mi totiž balil věci do nemocnice, řekl mi, že mám alespoň další téma na blog.


Od 16 let trpím na časté záněty močových cest. Několikrát za rok jsem chodila k lékaři, který mi následně předepsal antibiotika. Za celé tři roky jsem jich dostala přibližně dvanáct. Nic se s tím nedělalo, neřešilo se to. Po každých antibiotikách jsem shodila pár kilo dolů, které mi později šli těžce nabrat, padaly mi vlasy, lámaly se nehty, byla jsem ještě víc bledá, než jsem normálně a nikdo mi nedal žádné doporučení na odbornější vyšetření.

Letos jsem se konečně dočkala a lékař mi předepsal doporučení na urologii. Bohužel všude plno, dokonce v ordinaci nikdo nebral telefon. Zrovna jsem v tuto dobu brala další antibiotika a čekal mě výlet do Prahy za Ondrou. 4 dny, na který jsem se strašně moc těšila. Jediné co mi kazilo radost, byl strach, že se mi zánět opět vrátí.
2 dny po příjezdu jsem samozřejmě začala mít své klasické příznaky. Zánět močových cest u sebe dokážu rozpoznat hned. Mám s tím tolik zkušeností, že už vím, jaké mám příznaky. Ondra mě musel hodně dlouho přemlouvat, abych došla na urologii v pražské poliklinice. Pan doktor byl ochotný a předepsal mi další antibiotika. Avšak jakmile jsme odešli z polikliniky, začala jsem mít tak silné bolesti, které jsem za celé tři roky neměla.

Samozřejmě jsme to neřešili, věděla jsem, že bude trvat několik hodin, než mi antibiotika pořádně zaberou a bolest zmizí. Vždycky mi od bolesti pomáhalo teplo, takže jsme nahřívali, jak jen se dalo.
Ovšem problém se objevil večer, když jsem se rozhodla, že se půjdu nahřát do teplé vany. Teplo mi okamžitě začalo spíše škodit. To jsem začala být trochu zmatená, protože se mi to zatím nestalo. Navíc se bolest začala stupňovat, já se začala potit, klepat a bolestí jsem brečela. Nemohla jsem se uklidnit. Ondra začal zvažovat, že zavolá sanitku. Já hloupá jsem stále tento nápad odmítala. V hlavě jsem strašně moc prosila, aby mi někdo pomohl, ale zároveň jsem nechtěla, aby pro mě sanitka dojela. Když jsem si vzala další prášek, lehce jsem se uklidnila a vyčerpaností jsem usnula.

Ráno po probuzení vše bylo mnohem lepší. Ven jsem sice nemohla, protože mě to stále bolelo, potřebovala jsem neustále čůrat, ale tak strašné, jako večer, to naštěstí už nebylo.
Skoro celý den jsem proležela v posteli. Místo toho, abych se s Ondrou procházela po Praze. V hlavě jsem si vyčítala, jak jsem tento výlet zase pokazila. Měli jsme tolik plánů a kvůli mně zase zůstaneme doma. Byla jsem na sebe naštvaná.

V neděli ráno, kdy jsem se měla chystat na autobus, abych odpoledne odjela na intr, jsem místo balení ležela na gauči a cítila jsem opět stupňovací se bolest. 4 hodiny v autobuse nemůžu v tomhle stavu zvládnout. Po chvilce se opět objevil studený pot, začala jsem se klepat a brečela jsem. Tentokrát jsem cítila, že je to mnohem horší než minule v noci. Měla jsem záchvat, nemohla jsem se bolestí hýbat a nejraději bych mlátila hlavou do zdi, abych na chvíli zapomněla na tu ukrutnou bolest. Myslela jsem, že se zblázním. Ondra se mě snažil obléknout, zabalit mi věci, kdyby si mě náhodou v nemocnici nechali (všichni jsme doufali, že si mě tam radši nechají, aby se tento začarovaný kruh konečně vyřešil a já už se nemusela trápit), pobíhal po bytě, informoval mojí mamču, která byla ode mě tak daleko a nemohla mi nijak pomoct a hlavně komunikoval s mojí ségrou, která si pro mě naštěstí přijela a s přítelem mě odvezla na pohotovost.

Po příjezdu na pohotovost mě lékař poslal na urologické vyšetření. Trochu jsme si oddychli a říkali jsme si, že by nám konečně mohli k těmto mým zánětům říci něco víc.
Jakmile na oddělení přišla doktorka, která se očividně moc dobře nevyspala a šlo vidět, že jí prostě otravujeme, vzala si mě do ordinace. Následovalo klasické vyšetření, které mi dělalo několik doktorů. Nakonec došlo k tomu, že mě seřvala za to, že cestuji s antibiotikama. Po mém upozornění, že jsem antibiotika dostala až v Praze, mi předepsala jiná a poslala mě domů, že jiné vyšetření není potřebné. Vlastně k tomuto přístupu už nemám co říct...

Antibiotika, která jsem dostala v nemocnici, mi nakonec pomohli a v úterý jsem odjela domů. Hned v ten den jsem došla na urologii, kde mi pan doktor pomohl i bez objednání. Nakonec jsme došli k závěru, že dostanu prášky na tři měsíce, které by mi měli pomoci od bakterií, které mi způsobují tyto záněty.

Teď jen doufat, že mi všechno zabere a nebudu už muset zažít to, co jsem zažila v Praze.

Pokud někdo z vás trpí na časté záněty močových cest, nepodceňujte to. Trvejte na tom, aby vám lékař předepsal doporučení a tenhle začarovaný kruh se konečně vyřešil. Protože tyto problémy se nedají řešit neustálými antibiotiky. 




  • Share:

You Might Also Like

4 komentářů

  1. Ty jo, tak moc držím palce aby teď ty prášky zabraly. Já jsem zase trpěla na časté angíny a časté braní antibiotik je opravdu nanic.

    OdpovědětVymazat
  2. Časté záněty močových cest znám od ségry, je to hrůza. Přeju ti, aby ti bylo líp:)
    Windy pink style

    OdpovědětVymazat
  3. To sis musela prožít hrozná muka. Tak aspoň že máš teď ty prášky a snad ti zaberou abys měla od tohohle pokoj, tak držím palečky :)
    Inspiration by Linda

    OdpovědětVymazat
  4. Tak to mě moc mrzí! Musí to být bolestivé :( Ať si brzy fit, držím moc palečky!
    Meet My Lovely World

    OdpovědětVymazat

Děkuji za vaše komentáře, dělají mi neuvěřitelnou radost! :)