Strašák jménem uzavřenost

by - září 25, 2017

Nejsem v pohodě. I přes tohle obrovský štěstí, který teď mám.


Nedávám své pocity najevo. Neumím to. Radši v sobě všechno držím, stojím v koutě a nic neříkám. Když se přede mě někdo postaví a chce vědět, jak se cítím, na co myslím, neřeknu mu to. Nedokážu to vyslovit. 
Mamča mi vždycky říkala, že jsem přebornice ve skrývání svých pocitů. Nedávám najevo žádné emoce. Možná je to tím, že se tímhle bráním před lidmi. Chci, aby si lidé mysleli, že mi ničím neublíží. A tahle moje přetvářka mi funguje hodně dobře. Jenže pak přijde taková ta poslední kapka, kdy na mě všechno spadne, začnu brečet a nevím, co mám dělat. V hlavě se mi honí všechno špatný, co se v poslední době stalo a já jen sedím a snažím se nějak uklidnit. Bohužel to nejde.

A právě dneska na mě ta všechna tíha v posledním měsíci spadla. Září bylo těžký. Brečela jsem. Dokonce několikrát, ale pořád to nebylo takové to brečení, kdy ze mě všechen stres zmizel, já jsem se po pár hodinách uklidnila a začala jsem zase normálně fungovat. Tenhle strašák za mnou přišel až dneska. A mě samozřejmě nenapadlo nic jiného, než se z toho všeho vypsat právě tady. Vypsat tady všechno mým čtenářům, které možná nikdy neuvidím, než abych šla za někým známým, který mě zná. Ne, na tohle jsem tvrdohlavá. I když mám spoustu kamarádu, kteří by mi porozuměli a vyslechli mě. Nedokážu o tom mluvit s někým, koho znám.

Září bylo ve znamení nemocí a očekávání. To očekávání mě pronásledovalo několik měsíců. Čekala jsem, kdy nastane den D. Ten den, kvůli němuž jsem několikrát v září brečela. Ať už před ním, nebo jen sama večer v posteli. Člověk by si řekl, že tenhle odjezd až moc prožívám. Vážně, připadala jsem si s tím tak hrozně moc trapná a pořád připadám. Jenže veškerý moje vzpomínky z minulosti mě donutili nad vším moc přemýšlet, abych se nespálila jako tenkrát. Můžete být šťastný a spokojený jak moc chcete, ale špatný vzpomínky jen tak nezmizí.
A já se snažím, opravdu. Snažím se to všechno nekazit. Kousnout se do rtu, usmát se, přejít všechno trápení a fungovat, být šťastná. Jenže jsou věci, které jen tak přejít nedokážu. Potřebuju na ně čas.
Přece jenom jsem člověk a jsou věci, které mi ublíží, mrzí mě. Jenže já nechci být za měkkotu a tak se tvářím hrdinsky, že mě to vůbec nezasáhlo. Později se ještě víc uzavřu do sebe a nad vším přemýšlím. Nakonec vše dopadne tak, že nic nevyřeším a vše se opět opakuje.

Nakonec dojdu k tomu, že se nic nezmění a tahle moje uzavřenost mi zůstane. Už to prostě ke mně patří. A vy máte alespoň možnost poznat, že ne všechno je u mě tak růžové jak se zdá. Jsem šťastná a daří se mi, to ano. Ale ve mně je spoustu trápení, díky kterému nedokážu v klidu spát. 

Musím se tomu postavit a bojovat s tím. Sama, protože o tom s nikým nedokážu mluvit.

A pokud máte někdo s uzavřeností stejný problém, nejste v tom sami, nebojte se.

You May Also Like

0 komentářů

Děkuji za vaše komentáře, dělají mi neuvěřitelnou radost! :)